Přiznávám se, že mi z pohledu našeho finančnictví nejlépe vyhovovala doba v prvních letech po samotové revoluci. Sice jsem si tehdy mohl našetřit jen málo, zejména z pohledu dneška, ale pak jsem s takovými nabytými penězi zamířil do finančního ústavu, tam si je vložil na vkladní knížku a později na účet nebo si za ně koupil depozitní certifikáty a měl jsem zaručený jasně daný úrok. A byť se říká, že i při tehdejších velkých úrocích znehodnocovala takto uložené úspory inflace, vypadalo to dobře. Vždyť ty úroky bývaly třeba i více než desetiprocentní!

A tak jsem si spořil. Uložil jsem si peníze a v dohodnutém termínu nebo kdykoliv je měl zase k dispozici i s úroky. Které byly sice čím dál nižší, ale byly. Než přišla předminulá vláda sociální demokracie, která natiskla a do bank nastrkala tolik peněz, že už o ty od nás, drobných střadatelů, nebyl zájem.

Dnes nám tedy banky nabízejí účty, ale neúročí je. A abychom neprodělávali, máme prý investovat. Máme prý své peníze sami do něčeho vkládat, a doufat, že se nám tyto vrátí i s nějakým úrokem. Což se ale velice často nestává, a většina normálních lidí, která investovala přímo, o své peníze zčásti nebo i docela přišla. Protože investice nejsou na rozdíl od vkladů na účtech pojištěné.

A co mají dělat ti, kdo nechtějí, aby se jejich peníze znehodnocovaly na účtech nebo podobných jistých finančních produktech, ale také se obávají, aby nevložili svou trochu peněz do něčeho, co se zhroutí a vklady zmizí v nenávratnu? Pro ty je tu dost možná tím nejlepším řešením investice do fondu. Protože fondy by měly být řízeny někým, kdo tomu rozumí líp než my prosťáčci, a hlavně je tu riziko ztrát rozděleno tím, že jsou peníze investovány do různých investičních možností. A tak se vždycky aspoň něco vrátí. Nebo by se mělo vrátit. A my si tak můžeme vybírat z fondů, u kterých sice také nezbohatneme, ale máme aspoň špetku naděje.